stránky
Markéty Pščolkové

Jím, spím, vesele si žiju.

nejnovější stránka
rok 2006
rok 2005
rok 2004


Zlíchov 2
Zlíchov 1
HYDRO
HYDRO 2
Gym Gym, gym
H2Omaniaks
divadlo
Bandance




jakojeden.borec.cz- stránky naší třídy, jichž jsem autorem

Tyto stránky se objevily poprvé na internetu 5. 10. 2004, ale již jako embryo žily v mém počítači na konci tehdejších prázdnin.

©Markéta Pščolková,
toho času na AG Štěpánská, 2.C (dříve FZŠ Táborská, 9.B - dej jí pánbůh věčnou slávu)

marketa.ps@volny.cz
723 820 027

ICQ: 259 454 089



Fragmenty myšlenek z posledních týdnů

14. listopadu 2008, 20:35, Inspirováno hudební skupinou Vltava - tučně

"Já jsem tak strašně unavená, fakt se cítím hrozně" - citace mojí vlastní maminy. Trefně vystihuje bídu a utrpení všech lidí, kteří jsou nuceni na podzim žít. "Ke všemu ta bába jak na mě dneska křičela v práci. Člověk taky zkusí. Aby se neposrala."

Pro začátek můžeme jmenovat některé dobré věci, abychom se tady v tom svrabu neutopili. Podzim je vlastně úžasný - a ty barvičky a ta příroda a ta hluboká fantastická mlha po ránu, no jéje, radost pohledět. To by se jeden úplně z toho rozplynul. To snad začít malovat, nebo se uchýlit k četbě. Hurá, kytary, je tu krásný barevný podzim.

Maturita za pár, záhrobní myšlenky co budu dělat po škole, dosud nenalezené šaty na maturitní ples - "ty ještě nemáš šaty? Ježiš a co budeš dělat?", zkažená kontrolka z matiky, co je San Stefanův plán? - stačí mi Děják na trojku?

Moje první přihláška na vysokou je bez mého podpisu. "No slečno, ale to jdete pozdě, to jdete už pozdě." ("Tak mám snad ještě třicet hodin času.") Za ten porod s přihláškami na vysokou by člověka měli vzít všude a ještě mu zaplatit a políbit nohy. Ale to oni né. Není nad to uplést si na sebe krásný, růžový, kožený bič a omotat si ho kolem krku. A ještě to nekončí

40 korun v trapu za 4 macaté hořické trubičky z pekárny za rohem. Chce se mi z nich spát, asi byly včerejší. Ale to já teda nejsem.

Prošvihnuté divadlo díky nulové touze po kultuře mojí mámy (tyhle pozvánky už radši jinde nezkouším) a mé obrovité lenosti.

10 minut seriálu Gilmorova děvčata. Dnes mě čeká ještě jedna dávka Sexu ve městě, také pouze seriálově. Nejdřív teda Uvolněte se, prosím. Samozřejmě, ať to má návaznost.

Naučit se na němčinu plusquamperfektum, slovíčka z 19. lekce, přečíst si článek a naučit se z něj vazby, Der Schweiz, Lucemburko a Lichtenštejnsko, Mein beliebter Schriftsteller a doplnit cvičení z papíru Die Sprachmosaik. Není nad tři dny volna.

A lidi v tramavaji. Reprezentativní vzorek - nepříjemnější než obvykle.

Příjemně se ozývají zapomenutí.

Hey Marketa
Ich habe gedacht ich melde mich mal bei dir.
Wie geht es dir?
Wie waren deine Herbstferien? Was hast du so gemacht?
Wie läuft es so in der Schule?
Liebe grüße
Denke oft an dich

Raffael


Nebo staří dobří.

Čéče, dej si chvilku pauzu a nežij tak rychle :-) vypadáš zmateně? Přišlo mi, jako by sis při psaní těch mailů musela ještě vyfénovat vlasy, vyřídit 3 telefony, navečeřet se, učesat a namalovat ;-)

Ne, dělám si z Tebe srandu :-)

Tom


Počítač se seká a icq padá a Firefox zaznamenává nečekané chyby. Některé soubory nelze otevřít. Spojení se serverem selhalo. Prostě podzim.

Včera jsem po sté odmítnuta stále stejným klukem.

Loučí se a končí, loučí se a končí.

Ztrať se jenom z části, jako nebe za dráty.


Nevezu si svůj náklad štěstí v kolečku na cement, táhnu ho ve staré igelitce. Děravé. "Prosimtě co to máš tohle, to už vyhoď. " - citace mojí mámy k některé z mých věcí.

Můžeš si zatančit a s tebou kostely, ryby a ptáci.

A život už se blíží!


Dialogy

někdy mezi 4. červnem 2007 a lednem 2008, vloženo 11.2. 2008 00:46

"Víš jak je ta holka, co její sestřenice chodila dřív s tebou do třídy, když jsi ještě chodila na základku? Jak jste spolu jednou byly na tom vystoupení?"
"Ne."
"No, víš. Jak měla takový ty dlouhý černý vlasy a pak si je zkrátila a obarvila na blonďato."
"Ne."
"Přeci jste byli stejně starý, nosila vždycky takový černý kalhoty a mikinu. Myslím, že byla skoro stejně vysoká. Teda, nejdřív si byla vyšší ty a ona tě pak přerostla."
"Nevzpomínám si."
"Bydlí tady kousek vedle a vždycky chodí do pekárny na nákup."
"Aha, tahle. No?"
"Jo, tak že jsem dneska potkala její maminku."

"Spíš?"
"Ne. A ty?
"Já taky ne."
"Co budeme dělat?"
"Máš hlad?"
"Moc ne, ale i tak bysme mohli jít na dobrůtky."
"Tak jo, ale nesmějí nás slyšet naši."
"Musíme hlavně rychle zavřít dveře. Hrozně vržou."
"Tak jo a já mezitím otevřu lednici."
"Jo, a pak si postavíme bunkr z peřin a budeme v něm spát."
"Tak jo, tak pojď. Ale rychle."

Předvečer Štědrého dne "Pojď s náma do kostela"
"Nejdu, co bych tam dělal?"
"No, my si vždycky vezmeme griotku do termosky, a tak."
"To bych si ale musel vzít tři termosky."
"Tak vezmem tři."
"Já nemám žádný hříchy, tak já tam snad mrznout nemusim."
"Ale ty víš hovno vo svejch hříchách"

"Co je vole?"
"Nic."
"Že se tak tváříš debilně."
"Padá mi sníh do ksichtu, kurva."
"To je v prdeli, to je fakt."


Vatikánský chléb

4. června 2007, 16:25

Na stole v kuchyni se mezi hromadou novin, rozlité vody z usušené kytky, flekatého ubrusu a hromady dalšího nepořádku válí usmolený papír. Je na něm na šířku natištěný recept na Vatikánský chléb. Už dříve (nejspíš v dětsví u nás doma) jsem o tom slyšela. Myslím že je to dobré a sladké (tyto dva pojmy mají pro mne totožný význam, dobré jídlo je sladké, sladké je dobré). "Spíš je to hnusný" říká mi mamka. "A budeme to dělat?" dychtivě se ptám. "Kvůli tomu štěstí musíme." Jde to to, že člověk dostane kousek těsta od svého známého, něco k němu přidá (to je naspáno na tom papíru), něco z těsta oddělí a upeče. Chléb přinese štěstí pro celou rodinu. Tu oddělenou část zase několika lidem rozdá. Nesmí se odmítnout. Je to podobný způsob, jaký funguje při rozesílání e-mailů (rozešlete 100 lidem a do roka a do dne, si všchni uvědomí že vás milují). Každopádně jestli je to ta odporná lepivá šedá věc, co je v igeliťáku v ledničce. Nevím, nevím, zda to za to stojí. Ale jo, sním toho na kila a budu mít kila štěstí. Nebo kila tuku. Nebo je ten tuk to štěstí? Silnější přežívá?


Jiný vesmír

4. června 2007, 15:30

Včera měl taneční soubor Bandance jako každoročně svoje vystoupení. Vystupovala jsem s nimi už podruhé a bylo to báječné. Měla jsem několik minut tak skvělý pocit, jako snad nikdy. Takové pocity přicházejí vždycky, když jste si několik dnů před tím jisti že to, co děláte je bezcenné, k ničemu, pro pláč, k zlosti a podobné trémistické hnusy. Vyběhla jsem ze zákulisí nadšená, že uvidím své přátele, kteří mě budou poplácávat po zádech a budou mi vyprávět u čeho se nasmáli, co nepochopili, co by udělali jinak, ale že se jim to líbilo. Ale ejhle, moji rodiče tu jsou, jejich (pochopiteleně i moji) přátelé, a bráchův kamarád (kterého jsem neviděla několik měsíců a na několik příštích měsíců mi jeho absence vadit nebude). Toť vše. Oproti loňským čtrnácti divákům (kteří přišli z vélké části pro mě) docela málo. Dozvídám se, že "Petr to bohužel nestihl, ještě nepřijeli z té vody". (Zvu bráchu skoro každej týden na vodu, a on musí jet zrovna v ten den, co mám představení na láryfáry Sázavu). Z textových zpráv už jsem se odpoledne dozvěděla že Matěj a Jana nepřijdou (ty měli alespoň snahu se omluvit a kecat nějakou výmluvu). Hledám je a nenacházím. Tak to už nemám ani jediného kamaráda, který by pro mě obětoval hodinu a půl nedělního času (a těch 120 kaček)? Copak mají dneska všichni chřipku (v některých případech dokonce celá rodina)? Vzpoměla jsem si na Zajíce z loděnice. S tím jsem téhož dne esemeskama vytvořila následující rozhovor: "Ahoj, doufám že si nezapomněl na dnešní představení? V půl osmý v divadle U hasičů. Ahoj, Markéta" - " To si piš že zapomněl" - "Tak všechno zruš, čapni někoho s sebou a přijď." "Ahoj, nechceš jít večer do divadla? Markéta psala, že má vystoupení." - "No já už tady jsem, mě zvát nemusíš." - "Aha, ještě že jsem nepsal nic intimního:) To byl omyl." Telefonovala jsem mu a s radostí jsem se dozvěděla, že tu opravdu byl. Nicméně odešel (mohl zůstat, jako řada dalších co skončila v přilehlé kavárně nebo pizzerii, ale znám jeho brzké ulehání ke spánku a tak se nedivím, že odešel do hajan). Sláva asi mi zbyl ještě jeden člověk!

Později jsem to s lítostí vyprávěla Banďákům v hospodě. Mrzelo mě, že druhý den přijdu do školy, kde nebudou vůbec vědět o tom, co se včera dělo, že pro ně bude akorát zkoušení z češtiny. Rodinku zas bude nejvíc zajímat můj neuklizený pokoj a nenakrmený králík a že se najednou všechno stane duté, dutější než předtím. Michal mě naštěstí přesvědčil, abych se tím nechala zviklat a zkazit dojem. "To je jinej vesmír" řekl a dodal něco o tom, že ani diváci nemohou pochopit. Už onehdá jsme spolu mluvili o tom, jak pro člověka existuje několik komunit a jak je složité mezi nimi v mysli "přecvakávat" (když jste v jedné nikoho nebaví poslouchat o druhé, málokdo chápe tu druhou a vysvětlit to nejde). Někdo jich má víc a někdo míň. Občas se ty vesmíry na chvíli a kouskem dotknou, ale může to skončit obrovskou explozí.

A já mám kurňa maruna hodně velký štěstí, že ty vesmíry mám.

Oprava k 5.6: Na představení byla ještě Máka a její kamarádka. Nejsem ještě tak ztracená, jak se zdá.


Kuřákem blíže k lidem

13. února 2007, 02:32

Napadlo mě, že bych se mohla stát outdoorovým kuřákem. Kouří jenom venku. S jiným outdoor kuřákem. Na ulici, o volné hodině, před a po tréninku. Výhoda je v tom, že mu nesmrdí oblečení, nikomu tím nevadí, lehce se seznámí, protože kouření je někdy první spojující prvek. Vždy má důvod proč jít ven, proč si dát pauzu, proč si s někým pokecat (s dalším outdoorovým kuřákem). Je to vlastně bezva věc. Vždycky mě mrzelo, že prošvihnu tohle první setkání, když jdou ostatní na cigáro. Taky mě mrzelo, že jsem se nemohla seznámit se sousedkou, která vždycky v noci kouří před naším domem. Nemáme si co říct, ale mohli bychom mít společný alespoň to kouření. Kouření jako společenský doplněk. Používat vždycky, když člověk neví, co udělat za první krok. Jako záminku, proč si s někým promluvit a k tomu se ještě projít venku. Takový nenáročný občasný psíček. Jenže pak kouří venku i sám, v hospodě, ráno ve spěchu a ve finále i ve svém zakouřeném zčernalém bytě. I outdoorové kouření smrdí. Navíc škodí zdraví, má své neústupné odpůrce, stojí balík peněz a obrovské úsilí při utajování před rodiči. Odporný zločin. Nikdy. Ale bohužel se také nikdy neseznámím s tou učitelkou z baráku. Možná bychom si rozuměli. Ale možná bychom spolu jenom kouřili.


sedmnáctý leden

17. ledna 2007, 21:12

Začnu jíst zdravě. Konec sušenkám v posteli, koláčkům u televize, lupínkům u počítače. Od teď samá zelenina a ovoce a luštěniny a sýry a mléko a jogurt a samé dobré věci. Možná budu dělit. Stravu. Myslím tím, že budu jíst dělenou stravu. Systém, podle kterého se společně smí jíst dohromady jenom některé potraviny a nesmí se cukr, alkohol a bílé pečivo vůbec. Nejenom, že se z toho hubne (máma se snaží už od Vánoc), ale údajně takové jídlo čistí střeva, je velice zdravé a člověk se cítí lépe (údajně mnohem lépe). A nebo se na to vybodnu, budu pěkně žrát jako dříve a taky mi z toho bude dobře. Nevím, kterému najedenému člověku není dobře.

Zkoušení z chemie (boj mezi 3 a 4) dopadlo dobře. Dostanu trojku, sice jsem si moc nebyla jistá elektropozitivitou a netušila jsem, že jednoatomovému uhlíku se v reakci s daným oxidem říká koks, ale zase jsem věděla že (u kovů) se vzrůstajícím protonovým číslem...
Se vzrůstajícím protonovým číslem...
Čím se protonové číslo zvyšuje, tím...
Proto je cesium nejelektro (negativnější nebo pozitivnější?), protože...
Protože (u kovů) se vzrůstajícím protonovým číslem...
To víme kvůli Beketovově řadě kovů, že se vzrůstajícím protonovým číslem...
A je to zase pryč. Už to nevím.


šestnáctý leden

17. ledna 2007, 00:43

Dopoledne škola, potom nelidské šprtání chemie, večer trénink. Odpoledne mi dvakrát volá Kájina (jednou z pevné a podruhé z mobilní linky), ani jednu to nezvednu a tak přijde a zaklepe na okno. Když už tu je, půjdu s ní ještě před tréninkem do knihovny. Skvěle si s ní promluvím, i když jsem se dlouho neviděli.

Návrat ke starým zvykům. Začínám zase snídat a zase mluvím se svými přáteli. Ve třičtvrtě na dvanáct píše Mára, zda nechci přijít na jejich eskymování. Hodnej kluk. Potěší mě, že si vůbec vzpomněl, přestože je z jiného oddílu. Bohužel začínají ve dvanáct a my máme ten den také eskymčo, ale do jedenácti. Takže půjdu na naše. Poslední věta smsky - "Jestli chces tak prit." - ve mně buhvíproč evokuje "Jseš stará řit". Takže s nima už tuplem nepůjdu.


desátý leden

10. ledna 2007, 17:15

Mp3 přehrávač je bezva věc. Neslyšíte babské frkání, dětské ječení, šum aut, brždění tramvaje, klapání semaforu a vůbec ten všechen svrab tady okolo. Možná vás ale zajede auto. Navíc je to další věc na seznamu serepetiček, bezpodmínečně nutných k chodu života. Dříve to byli jenom klíče, pak peníze, mobil, dále papírový kapesník, občanský průkaz, legitka na tramvaj a můžeme zmínit i kartu pojištěnce, školní průkaz, bankomatní kartu (vše v penežence), dámské hygienické vložky, drobná kosmetika, hřeben, tužka a papír. Nemít to, jste skoro nazí. (Kolikrát se už člověk vrátil zpátky, kvůli mobilnímu telefonu. A nervy v kýblu kvůli čau. Co na tom že před čtyřma lety jsme žili bez toho.) Kde jsou ty časy, kdy člověk odešel s bonbónem v kapse u kraťas a dohodnul se s rodičema, že až se vrátí domů, zaklepe na okno?


devátý leden

9. ledna 2007, 21:53

Šest hodin jsem se otravovala učením, abych ve výsledku zjistila, že vím: existuje kyslík, existuje vodík, existují jakési p5 - prvky (pětka index). Ani nahrávání nepomohlo, ani dvě hodiny spánku nepomohly. Začínám se potit a třást. Myslím, že takhle se člověk cítí před smrtí. Nebo když má pořádný, ale opravdu pořáný průjem. Bojím se co přijde.

Pochopila jsem všechny lidi, které s sebou nosí přehrávače (a že jich je). Třesoucí páchnoucí tramvaj je s tím mnohem příjemnější. Ráno člověka opustí deprese o pár minut dřív. Čekání na náhradní tramvaj (ta správná už ujela) mi ráno většinou znechutí. Jenže: Krabička cigaret a do kafe rum, rum, rum. Dvě vodky a fernet a teď doktore čum, čum, čum. (Jaromír Nohavica: Pochod marodů.) Hned se cítím lépe.

Tak se mi to líbí, že s tím chodím i po bytě (na záchod, v kuchyni). Nezajímá mě, že třeba hraje rádio a zvuk v televizi se s tím mým neshoduje. Je to fajn.


Pal děvče

9. ledna 2007, 00:45

Dívala jsem se na Jarinovy stránky a na stránky bývalých áčáků, taky devítky o dva roky starší a uvědomila si, co se mi nelíbí. Nelíbí se mi, když oprsklí lidé píšou do cizích diskuzí řečičky o tom, jak to tady na stránkách chcíplo, jak tyhle stránky nemusí existovat. Jak je tady pěkná nuda a že autor by se měl zamyslet, proč stránky neaktualizuje. Nemusí, není, neměl! Může si se svým webem přeci dělat nebo nedělat co chce. Nemusí z toho mít vůbec žádné výčitky. Ani nemusí nic rušit a myslet si, že všechno je k ničemu. I přesto, že možná doopravdy je.

Řekl mi Z, že neví jestli bude obnovovat dětský oddíl (ptala jsem se). To je škoda, já na to. Čeho, zase on. Tebe, pravím já. Takovejch je, zase on.

Ono totiž doopravdy asi je. A kolik je takovejch blondýn jako já.

Víte co, pojďme se střelit. Je nás dost.

I těch diskusí je dost.


Píseň pro mladé fajnovky

Chemie a Mikymauzoleum

8. ledna 2007, 23:59

Začala jsem před čtyřmi dny číst Vieweghovu knihu Báječný rok (deník 2005). Na to, že se vcelku úzce znám s jeho synovcem, sám autor bydlí za rohem, měla bych se stydět. Je to první kniha, kterou od něj přečtu. Ale viděla jsem jich již mnoho. V telce a tak. Tahle knížka mi ukázala, že i cizí nicotný banální život může někoho zajímat. Teda dobře, určitou roli hraje sláva. Možná ani ne, Viewegh popisuje i starosti s hemoroidy a tak. Stejně vždycky obrátím na další stránku. Tak jsem si říkala že přelstím svoji lenost a budu psát taky deník. Tak to možná mělo být tady. Původně jsem si myslela, že budu reflektovat jenom ty významené události z mého života. Ale tůdle nůdle, to se mi jednou nechce, jednou jsem moc unavená, pak už to není čerstvá informace. Nakonec, když už si uvědomím že bych měla něco napsat, nechce se mi psát takové pitomosti, vzhledem k tomu, že by to byl další článek po uherském roce.

Dnešek byl fajn den. Rychlý, dynamický, trochu ve spěchu a stresu, ale zase můžu mít na jeho konci (je za čtvrt hodiny dvanáct) pocit, že jsem něco udělala. A to jsem neměla už dlouho (byli Vánoce). Ráno škola, odpoledne vyřizování s brigádou, pak splnit včerejší slib Tomášovi, že napíšu do Hydromagazínu krátký text o Kubově koncertu. Bylo tam hodně lidií vodáků, dá se to tedy považovat za vodáckou akci. Večer kytara a trénink v Bandě. Můj první za letošek. Bylo načase. Teď bych se měla učit chemii. Dneska mi Matěj dal reklamní mp3 přehrávač z firmy jeho táty. Měla jsem báječnou myšlenku, že si přeříkám učebnici a budu ji celé odpoledně poslouchat. Myslím to zítřejší. A dnešní večer. Ale houby, už je tam Nohavica a už se odtamtud nehne. A chemie tam nebude už nikdy. Stejně by tam jenom překážela.

V pět třicet pět, jednou z pravidelných linek, sedm zasávek do Kateřinek, ukončete nástup, dveře se zavírají.